Společně nejen na jevišti

Autor: Zuzana Hrubcová

Postižení je pojem, který se v naší společnosti vyskytuje už velmi dlouho. Může být mentální, tělesné, zrakové, sluchové nebo řečové.
Ve společenském zapojení osob s postižením hrají důležitou roli biologické, psychické a sociální aspekty ve vývoji člověka. Řídící úlohu má lidská psychika, která vzniká a zdokonaluje se vzájemným působením lidí v okolí jedince. Důležitou roli zastává struktura společenských vztahů, včetně vztahů člověka s handicapem ke společenskému bytí, životu.
Lidé s postižením musí překonávat během svého života nejednu překážku. Avšak dnes jsou tito lidé bráni především jako plnohodnotní jedinci, postižení je až na druhém místě. O tom svědčí i pojmenování: člověk s postižením, nikoli postižený člověk. Mnohdy svým příbuzným právě osoby s postižením „otevřou oči“. Lidé si pak uvědomí, co v životě chtějí, probudí v nich nové city, o kterých dříve neměli ani ponětí, donutí je přehodnotit svůj žebříček životních priorit. 
Každý člověk, ať už zdravý či člověk s postižením, je pro okolí přínosem v různých oblastech – intelektové, umělecké, výzkumné, technické, charitativní. Dalo by se říci, že přínos člověka s postižením pro společnost, je úměrný rozsahu jeho postižení. 

Já se zaměřím na přínos člověka s postižením v umělecké oblasti. V této oblasti mohou tvořit lidé s různým omezením. Jejich osobní realizace probíhá v oblasti literární, výtvarné, hudební, pohybové. Může to znít nepřesvědčivě, ale právě „z rukou“ těchto lidí vznikají opravdová mistrovská díla.
Mým dosud nejsilnějším zážitkem byla taneční spolupráce se čtyřmi lidmi na vozíčku – od 4 do 25 let. Tanečnice ze skupiny T. I. K. (tj. Tanec Ilky Kulichové) a T. S. Magdaléna uspořádaly taneční a pohybový seminář pro tělesně postižené, během kterého všichni zúčastnění vytvořili choreografii, která měla být ještě tentýž večer uvedena před publikum na jevišti.
Nejprve jsme se seznámili. Pak nás chvíli blokovala naše nesmělost. Později se „ledy prolomily“a postupně k nám naši kolegové s handicapem získávali důvěru a cítili v nás oporu. Zjistili jsme, které pohyby jsou pro naše společníky na vozíčku nejvíce příjemné, a také jsme poznali, které vyžadují jejich značné úsilí. Abychom věděli, co si můžeme v jejich pohybovém repertoáru dovolit, vzájemně jsme se usměrňovali. Vytvořilo se velice tvůrčí ovzduší. Otázkou, jež visela ve vzduchu, bylo, zda jim nebude nepříjemné nebo jim nebude vadit ležet a pohybovat se po zemi. Nabízely se totiž dvě možnosti: jedna, že se na zemi nebojí, že tam mají svou oporu, kterou cítí celým tělem, a druhá možnost, že se budou bát sestoupit ze svého vozíku, protože tím ztratí svoji jistotu, na kterou jsou zvyklí a bez níž si připadají ztracení. Pohyb na zemi nikoho nevylekal, naopak si ho užívali. Někdo nemohl sedět a druhý zase ano, záleželo na rozsahu jejich postižení. Pohyb vleže nebo vsedě jsme se jim snažili co nejvíce usnadňovat. Pomáhali jsme jim koordinovat pohyby celého těla, zejména horní poloviny. „Tanec“ na zemi byl tedy velmi inspirující.
Do večerní choreografie jsme také chtěli zakomponovat vzestup ze země do jejich vozíčků. Stačila ukázka, jak by to mělo vypadat, a každý si určil, co mu bude nejvíce vyhovovat.
Pohybovat se na vozíčku přišlo každému z našich seminaristů jako přirozenost, proto se nejspíše této části vystoupení báli nejméně. „Cestování“ po jevišti a používání rukou vyvolávaly dokonalou iluzi motýlích křídel, neboť právě takové téma měla naše choreografie.
Zprvu si člověk říká, jestli je pohyb a vůbec tanec s vozíčky možný. Výsledek ale vždy překvapí a vznikne neopakovatelné dílo.
 

Celým večerním programem, jenž nesl opravdu výstižný název „Společně nejen na jevišti“, nás provázel Jan Potměšil, který je sám upoután na invalidní vozík.
V programu vystoupilo mnoho umělců s postižením, ať už mentálním nebo tělesným. Obecenstvo se skládalo nejen ze zdravých jedinců, ale i tělesně, mentálně a sluchově postižených diváků.
Když přišla řada na naše seskupení, abychom se prezentovali se společnou choreografií na jevišti, vypadaly jsme my, tanečnice, více nervózní, než naši společníci na vozíčkách. Po té, co se rozevřela opona, a všichni jsme leželi na zemi, na první pohled mohli diváci jen těžko odhadovat, kdo z nás má či nemá nějaké postižení. Pohyb nás zbavil nervozity. Od jednoduchých tanečních prvků jsme přecházeli ke složitějším, při kterých potřebovali naši spolutanečníci pomoc. Pak nastal okamžik, pro nás klíčový, kdy se měli s naší dopomocí dostat na svůj vozíček. Taneční zpracování tohoto úkolu, jak jsme se později dozvěděli, vzalo lidem dech. Tanec na vozíčku, byl dokonalou souhrou a spoluprací mezi námi zdravými a našimi kolegy s postižením. Vzájemně jsme se doplňovali. V závěru celé choreografie došlo ke zklidnění pohybu, a my, tanečnice, jsme zaujaly nižší polohu (např. na zemi) než naši „protihráči“. Chtěly jsme dát najevo, kdo je v tuto chvíli na jevišti nejdůležitější a koho by měli diváci zejména ocenit.

Už při úvodním semináři jsme si všimli, že si ze svého postižení nic nedělají a snaží se žít zcela plnohodnotný život. Při vlastním tanci nás pak překvapili někteří svou výraznou čilostí, kdy se jim nechtělo končit s tancem a choreografii by nejraději prodloužili a zůstali na jevišti daleko delší dobu, než jaká byla pro náš výstup vyměřena.
Po našem vystoupení jsme se všichni sešli v šatně. Ze všech vyzařovala energie a nadšení. Z dojmů, které nám každý postupně sdělil, jsme byli uneseni. Přiznali nám svoji počáteční nervozitu a obavy, ale nakonec to pro ně byl skvělý zážitek, a šli by do toho znovu. Strašně moc děkovali. Když nás potom přišli navštívit i jejich rodiče, sdělovali jim své dojmy nanovo. Rodiče jedné slečny říkali, že si nedovedli představit, co všechno jejich dcera dokáže, když to opravdu chce a baví ji to. Netušili, kolik se toho může skrývat v jejich dětech.
Během přestávky nás navštívil i Jan Potměšil. Opravdu mile jsme ho naším vystoupením a především výkonem čtyř tanečníků s vozíčky překvapili.
Při loučení tekly i slzy. Prožili jsme spolu krásný den. Shodli jsme se na tom, že jedním dnem naše spolupráce nekončí a že se již těšíme, až se znovu uvidíme a zatančíme si spolu.
 

Člověk zdravý i jedinec s postižením jsou lidé, kteří mohou prospět společnosti v různých oblastech. Stačí jen, dát jim možnost ukázat, co v sobě mají. Tito lidé jsou pro nás všechny přínosem, i když se to na první pohled takto nemusí jevit všem. Dejme jim šanci něco dokázat, rozvíjet se a najít si své místo v životě.

23.11.2008 20:08:20
Zuzana Hrubcová
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one